Článek trochu z jiného soudku. Strávili jsme s dětmi pár dní ve Slovinsku. Učarovalo nám!

Před nedávnem jsme hledali, kam s dětmi za hranice naší malé republiky. Možností byla spousta, času na hledání a zkoumání už ale méně. Za hranicemi s dětmi jsme moc často nebyli. Většinou objevujeme krasy České země, je tu stále kam jít a co dělat. Nicméně jednou za čas rádi vypadneme jinam načerpat sílu odjinud, z jiných krajů a mravů.

Po skoro 4 letech jsme opět tedy vytáhli paty z domu a jeli někam dál. Výlet i destinaci jsme určili skoro hned, Slovinsko pro nás byla neprobádaná země a slyšeli jsme na ni chválu odevšad. Los tedy padl na Bohinjské jezero.

Ubytování jsme našli v Bohinjské Bistrici, hledali jsme přes Airbnb. Místo se nám jevilo jako dobrý výchozí bod na kdejaké výlety…. a taky že jo!

Do Bistrice jsme dorazili po celodenní jízdě (10,5hod, navigace hlásila 6 hodin samotné jízdy). Ano, jeli jsme přes den. Zvažovali jsme i noční cestu, ale to se moc nepodíváte na krajinu, kterou míjíte. Nevidíte, jak před vámi rostou blížící se hory. Nezastavíte jen tak na odpočívadle v Rakousku a neobjevíte tam skluzavku z patra dolů k WC a u toho německy mluvící strom a vdávající se ptáčky :-D. Taky byste neviděli ta mračna pylu, která se na úpatí Alp vznáší ve větrném počasí.

Děti i my jsme toho měli nad hlavu. Nevím jak vy, ale ani my, ani naše děti nejsme moc zvyklí cestovat takto dlouho autem. Takže dobrodružství každým coulem. Ale zvládli jsme to.

Místo bylo kouzelné. Za domem hučela řeka a všude kolem se tyčily vrcholky hor pokryté sněhem. V městečku se to všude zelenalo a krásně kvetlo. Úplný balzám na duši!

1. den – Bohinjská Bistrica, dinopark

Tento den jsme si dali odpočinkový. Bylo potřeba se zabydlet na místě a trochu se porozhlédnout po okolí. Bistrica je nádherné městečko. Byli jsme unešeni z malebných domečků, které do krajiny prostě skvěle zapadaly.

Cestou do Bistrice jsme před městem Bled míjeli dinopark. Ten ovšem nebyl jako třeba tady místní Vyškovácký, schovaný v lese tak, aby ho nikdo neviděl. Tenhle dinopark bylo vidět na míle daleko. U dětí sklidil velké nadšení a tak jsme tam prostě museli.

Člověk se někdy kodrcá stovky kilometrů, aby nakonec skončil v dinoparku. A tak mezitím co mrňousové lítali od jednoho giganta k druhému, obdivovala jsem krásně rozkvetlý kostival.

2. den – Slap Savica

Jeli jsem se podívat na známý Savica slap (vodopád Savica). Trochu nás překvapilo, že přístup byl zpoplatněn 3 € (platí se za parkování i za vstup na stezku, od dubna do října).

K vodopádu vede členitá stezka se schody, cesta trvá zhruba 20 minut. S dětmi se z toho stal skoro půldenní výstup. Na pěšině je více než 500 schodů a několik odpočívadel. Nahoře je potom dřevěný pavilon s vyhlídkou do Bohinjského údolí, na skalní masivy a jezero, přitom vám za zády duní vodopád.

Vodopád byl monstrózní. I přes značnou vzdálenost od něj jsme byli mokří coby dup.
Stezka je pro kočárky nesjízdná, pokud máte menší děti, sáhněte raději po ergonomickém nosítku či šátku. Naše menší divoženka se celou cestu nesla na ramenou jak carevna.

Savica je Slovincemi považován za jeden z nejkrásnějších vodopádů jejich země a navíc je tím nejznámějším. Ano, současně to znamená, že je nejnavštěvovanější. Téměř každý Slovinec se na něho přijede podívat už ve škole během přírodopisného výletu. Dozvědí se o něm i díky literatuře, protože o něm pěje básně několik slovinských básníků.

Ta krása, kterou vidíme ze stezky pod vodopádem, je jen malou ukázkou. Když se na vodopád dobře podíváte, zjistíte, že se skládá ze dvou. Jeden vysoký těch 78 metrů a někde v půlce výšky se nalevo objevuje další. Zajímavé je, kde se voda bere. Nahoře ve skále je více než půl kilometru dlouhá jeskyně, kterou postupně prozkoumali jeskyní potápěči. Dál se zatím nikdo nedostal.

Je tam soustava několika podzemních jezer a jedno z nich má ve dně trhlinu, která napájí menší vodopád. Co nezvládne tato trhlina pobrat, přeteče horním vodopádem. V budoucnu eroze trhliny způsobí to, že horní vodopád zanikne. V době sucha nebo v zimě je tato situace dobře pozorovatelná. My jsme tady byli v době jeho vysoké vydatnosti.

3. den – Bohinjské jezero

Další den jsme vyrazili k Bohinjskému jezeru. Kolem jezera se vine stezka ideální k jízdě na kole, které si můžete půjčit i s dětskou sedačkou. Těchto 11 km se dá zvládnout i pěšky.
Je zde také možnost plavby na zastřešené výletní lodi. Tu jsme bohužel nestihli, takže někdy příště.

Několik míst na břehu jezera jsme si na čas zabrali i pro piknik nebo házení žabek.

Naší pozornosti neunikla ani socha kozorožce alpského. Stojí si tam na balvanu a hledí na kostelík za mostem. Podle legendy je to možná kamzík. Ale kdo dnes vlastně ví. Jmenuje se Zlatorožec. Jeho zlaté rohy jsou prý klíčem k pokladu ukrytém v horách kolem Triglavu.

Příběh Zlatorožce

Mladý odvážný lovec z údolí Trenta se bláznivě zamiloval do místní krásné dívky. Rozhodl se získat její srdce tím, že jí přinese kytici krásných květin. Jednoho dne však upoutal její pozornost bohatý obchodník z Benátek, který s ní protancoval noc a obdaroval ji zlatými šperky.

Když k ní poté přijel lovec s květinami, jen se mu vysmála. Smutný a zoufalý proto odešel. Náhodou potkal Zeleného lovce. O něm se říkalo, že nosil osud čestným chlapcům. Přesvědčený Zeleným lovcem, rozhodl se hned v noci vyrazit do hor, aby našel Zlatorožce a požádal ho o jeho poklad. Ráno spolu Zlatorožce skutečně našli. Postřelili ho a dále ho pronásledovali v horách. Umírající zvíře se v bolestech táhlo na úzkou skalní římsu.

Najednou lovec na této nebezpečné stezce spatřil, že v místě, kde dopadly kapky krve Zlatorožce, rychle rostou ty nejkrásnější zázračně léčivé byliny. Zelený lovec na něho křikl, aby rychle zabránil Zlatorožci sníst tyto hojivé triglavské květy, jinak že jim unikne. Ale bylo pozdě.

Zlatorožec už jednu květinu snědl a ta mu hned dala zázračnou životní sílu. Prudce se rozběhl proti lovci a ten oslněn zábleskem z odrazu paprsku slunce od jeho zlatých rohů v leknutí ztratil rovnováhu a zřítil se ze skály. Až řeka Soča přinesla jeho tělo údolím.

4. den – krásy Bohinjské Bistrice

Nikam se nám nechtělo přemisťovat a tak jsme zůstali v místě ubytování a šli ho prozkoumat.

Místo dýchá i dávnou historií, o které se dozvíte důkladnější prohlídkou. Kousek za městem můžete najít historické opevnění a zbytky hradu z doby už 500 let před Kristem.

Co je zřetelnější už z mapy je železniční tunel, který vede skoro 4 km pod horským masivem na jih. Ten byl zprovozněn v roce 1906 jako dvojkolejný a prokopali ho pomocí elektricky poháněných vrtáků. Proud tehdy vyráběli vodní elektrárnou napájenou pramenem vyvěrajícím z hory Veliki Raskovec jen 3 km od města na jiho-západ. Sem se dá dojít i k menšímu vodopádu procházkou kolem řeky. Dnes je trať jednokolejná, protože jednu z nich demontovali a prohloubili zde koryto nové řeky vytékající z hory. I dnes tudy projede množství souprav osobních a každý den i několik autovlaků.

Další zajímavostí je chlad, který z útrob hory proudí směrem do údolí. Svým způsobem jde o obrovskou klimatizační jednotku, která v létě zpříjemňuje teplotu celého okolí o několik stupňů dolů.

Na malém návrší na jižním okraji města najdete široký výhled na celé údolí a také je zde vojenský hřbitov z 1. světové války, kdy patřilo toto území Rakousko-Uhersku. V údolí bylo několik lazaretů a polních nemocnic.

5. den – Bled

Když jsme Bledem projížděli poprvé, nestačili jsme zírat. Nejen na tu krásu, ale i na davy lidí, které si to štrádovaly podél jezera (byl zrovna víkend). Úplné přímořské letovisko! A ty my teda moc nemusíme, hlavně kvůli přelidněnosti. Takže jsme Bled nějak pomyslně vyškrtli a stačilo nám vidět vše z okna auta.

Naštěstí to nakonec vše dopadlo jinak. Původně jsme měli v plánu po 5-ti nocích v BB zamířit na jih. Nicméně nakonec jsme se rozhodli, že zůstaneme ještě pár dnů navíc a jih oželíme. A tak jsme se tedy vydali k Bledu. Záměrně jsme si vybrali všední den. A vyplatilo se! Davy prořídly a my měli více prostoru.

Počasí bylo ukázkové. Kolem jezera se vine stezka dlouhá cca 6km. Je možné se nechat dovézt lodí na ostrov Blejski Otok a pak zpět. My jsme toho nakonec nevyužili, vyhrála procházka, cákání ve vodě a jízda turistickým vláčkem, který jezdí kolem jezera.

Jezero Bled má stejně jako to Bohinjské ledovcový původ. V létě se jeho voda ohřívá až na 25°C, příjemné na koupání. V zimě někdy zamrzá a stává se kluzištěm. V blízkosti jezera je díky tektonické poruše i termální pramen, který používají zdejší hotely pro své služby návštěvníkům.

V okolí jezera protékají 3 vydatné řeky Sava Bohinjka, Sava Dolinka a Radovna. Přitom se žádná do jezera nevlévá. A to je dobře, jinak by se jezero časem ucpalo kamením. Potrubím je jezero spojeno s řekou Radovna, která ho napájí svojí vodou. 2 další sifonové potrubí odvádějí vodu ze dna jezera do řeky Sava Bohinjka. Tím se obnova vody v jezeře zkrátila ze 4 let na rok a půl a zlepšila se její čistota.

6.den – Bohinjská Bistrica

Celý den propršelo a tak jsme se ven vydali až k večeru, kdy déšť ustal. Šli jsme si natrhat pár bylin do smoothie a pokochat se dalšími výhledy na řeku Bistrici a okolní hory. Děti cestou vymetly kdejakou kaluž.

7. den – kolem řeky Mostnice (Mostnica Gorge)

K této řece jsme se vydali naprosto záměrně. Kde jinde totiž můžete prozkoumat horskou bystřinu, která ve vápencových skalách vyhloubila až 20 m hluboké koryto, které je při tom jen metr široké. Spousta pohledů do divokých peřejí a nebo skála, která tvarem připomíná slůně.

Komu se podaří trasu zvládnout celou, dostane za odměnu ještě vodopád a kdo má rád hospodské konce, tak ta je tam taky. Kdo hledá tu nejpůvabnější a nejzajímavější řeku Slovinska, tak ta je přesně zde.

Naše děti se touto stezkou tolik nadchly, že jsme je nemuseli přemlouvat ani k výstupu do kopce. S nadšením skákali po kamenech a zkoumali zdejší přírodní zákoutí. Cestou se nám poštěstilo narazit na úsek, kde řeka doslova smetla stezku do svého koryta. O nějakém obcházení nemohla být řeč. Museli jsme s nimi absolvovat původní směr přes balvany jen kousek nad hladinou.

V hustém porostu potkáte spoustu drobné havěti. Motýli, nevšedními druhy pavouků (lovčík vodní, který má na těle výrazné pruhy a vodouch) a mravenci počínaje a chrostíky a šneky konče.

Mostnica má své jméno dané nejspíš podle těch snad pěti mostů, které na trase najdete. Už ten první má kamenné klenutí a podle místní legendy ho prý postavil sám ďábel.

V období od dubna do října je vstup na stezky kolem řeky zpoplatněn 2,5 €. Nejbližší parkoviště je sice na kraji vesnice pod salaší u ohrady s ovcemi, ale placené je také. Místním tyto finance pomáhají spravovat komunikace. Platí se v automatu, který co pozře, už nikdy nevydá.

Slovinsko nás naprosto uchvátilo! Kopce, hory, jezera, řeky a peřeje, kameny, chodníčky, stezky, mosty, louky, pastviny a ty výhledy! Vše u sebe a vše je možné vidět během jednoho výletu. Našim divoženkám členitý terén naprosto vyhovoval.

Největší úspěch měla voda a kameny. Za apartmánem nám hučela řeka, kam jsme si chodili svlažit nohy, házet kameny, čučet jen tak a kochat se přírodou. Na dalších výletech nás voda doprovázela skoro všude, ať už to byla řeka, jezero nebo vodopád. Všudypřítomné šumění nám hučí v uších doteď.

Trasy jsme vždy přizpůsobili dětem, a když jsme viděli, že už je to na ně moc, tak jsme si odpočinuli nebo se vrátili.

Ještě zmíníme pár tipů, které jsme nakonec díky nepřízni počasí nestihli.

Dá se vyjet kabinkovou lanovkou do nadmořské výšky 1535m n.m. Dolní stanice je za Bohinjským jezerem.

V Bledu je také krásný hrad, který se tyčí na skále nad jezerem. Na protějším svahu je letní bobová dráha.

Pokud jste také vegani, jako my, tak vězte, že si ve zdejších podnicích nevyberete. Nicméně místní obchodní řetězce Mercator a Spar jsou ke svým zákazníkům podobně vnímavé, jako ty české. Navíc ovoce a hlavně zelenina má jaksi lepší zastoupení lokálních zdrojů a navíc zdejší příroda nabízí spoustu dobrot k doplnění jídelníčku sběrem. Chlorofyl nám nechyběl. Obchody speciálně zaměřené na zdravou výživu nebo bezobalové prodejny tady v horách nehledejte.

Slovinské dálnice se do Bohinjské oblasti dají bez problém a větších časových ztrát objet.

Je to nádherná země a doufám, že se brzy vrátíme objevit další její magicky kousek. Kdo ví, možná to bude západní strana Triglavu okolo Soči.